Partička

Byl jsem se včera (14. 2.) podívat na natáčení prvních dvou dílů Partičky, kterou natáčí televize Prima. Poměrně pikantní na tom je, že tak činí ve spolupráci s Markízou, která je slovenským dvojčetem Novy. Další pikantností je, že tři hlavní protagonisté přišli čerstvě z Novy, a sice Richard Genzer, Michal Suchánek a Ondřej Sokol (první dva pořad Mr. GS moderovali, Ondřej Sokol ho režíroval). Zdá se, že Nova postupně ztrácí své tváře, tvůrce a pořady. A Prima se nerozpakuje okamžitě dát práci Jiřímu Adamcovi, prostor České Miss a bůhví, co přijde dál.

Byla to právě Nova, která poprvé přišla s improvizačními pořady. Spustila na svém začátku hned dva. Jeden se točil v divadle a jmenoval se Ruská ruleta. Improvizované scénky na témata diváků losovaná z osudí před zraky diváků v sále tvořili Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. I oni měli nejprve mimo scénu, později na scéně (jako Partička), k dispozici garderobu i rekvizity, ze kterých si mohli, během pěti minut na přípravu, vybrat. Těch pět minut vyplňoval zprvu sám, později s Markem Vašutem, Marek Eben. Druhý projekt byl pod taktovkou televizně nedoceněného herce, režiséra i autora Antonína Procházky. Jmenoval se Tajný závod, odehrával se na ulici, a protagonisté v něm plnili za dozoru skrytých kamer určité úkoly, do nichž vtahovali nic netušící kolemjdoucí. Oba dva pořady dramaturgicky skvěle vedl dr. Jan Czech. Jemu byla později svěřena Schillerstrasse, kterou Nova uvedla pod názvem Zvoňte dvakrát! Bohužel během příprav dr. Czech těžce onemocněl a v průběhu příprav se musel práce ujmout jiný dramaturg. I tento pořad, který v té době slavil velké úspěchy v Německu, byl postaven na improvizacích. Herci dostávali do sluchátek pokyny a ostatní museli na změny pohotově reagovat. Bohužel tento pořad se nám na Nově moc nepovedl. Pravděpodobně také odstartoval postupný zánik zábavy na Nově.

Nyní s podobným pořadem přichází Prima, která od Markízy převzala i název Partička. Pořad není původní a jako většina formátů tohoto typu má své kořeny v britském rozhlase. V roce 1988 přešel na britský televizní Channel 4 a až o deset let později na americkou ABC. Najdete ho pod názvem Whose line is it anyway. Není to tedy žádná horká novinka. Nicméně Prima včera natočila první dva díly (dnes točí další dva) a tak od března můžeme pořad vidět i na našich obrazovkách. Po dvou dílech se projekt těžko hodnotí, ale zdá se, že Prima měla šťastnou ruku. Především Michal Suchánek přichází s velice tvořivým humorem a jednotlivé akce dokáže rozehrát s jistou bravurou. O dobrém herectví Ondřeje Sokola jsem přesvědčen už delší dobu, ale i on přicházel s řadou skvělých gagů. Výborní byli i Richard Genzer a Igor Chmela.

Pořad je rozčleněn do jakýchsi rubrik, které se zřejmě budou opakovat, ale pokaždé s jiným tématem. Ty do pořadu vnáší režisér na scéně Dan Dangl.  Například protagonisté  musí improvizovat scénku na dané téma a ještě v průběhu scénky postupně střídat nálady, které jim přikazuje obrazovka. Skvělá je například nedělní chvilka poezie, ve které  herci na dané téma improvizovali ve verších. Vtipné je, že často jeden z herců téma nezná a musí se tak zvaně „chytnout“. Řvali jsme smíchy při „etiopštině“ Igora Chmely, který měl vojákům vysvětlovat, jak použít zbraně na zastrašení nepřítele. Suchánek, aniž by toto téma znal, měl překládat z nesrozumitelné „etiopštiny“. Divák, který věděl, o co jde, se bavil tím, co Suchánek „překládá“. Vrcholem pak byla hádka obou protagonistů právě v „etiopštině“.

Nemá smysl pořad popisovat. Jak říkají Japonci: je lépe jednou vidět než dvakrát slyšet. I kdybych měl sebelepší vypravěčský dar, těžko popíši všechny nuance pořadu. Ale přiznám se, že mám pro humor Suchánka a Genzera jistou slabost a už z tohoto důvodu budu pořadu držet palec.